Školička Motýlek

Dobrý den!

 

Jmenuji se Petra Doleželová a buduji první komunitní školu v Ostravě. Škola - to jsou lidé, kteří ji tvoří. Externisté budou na těchto webovkách představeni již brzy. Tedy zatím něco o mně:

 

První střet s realitou školství jsem absolvovala již v první třídě, kdy jsem na vysvědčení z možností – prospěla výborně, prospěla a neprospěla – inkasovala „prospěla“. První trojka na vysvědčení pak přišla v druhé třída – ze psaní. Plnicí pero místo tužky jsem ve třídě dostala jako poslední. Dříve jej dostali i spolužáci, kteří časem opustili naší třídu a šli do zvláštní školy. Doteď si pamatuji, jak bylo zdůrazněno, že konečně i já začínám psát perem.

 

Pak už nebyla cesta ven – trojky lemovaly všechna má vysvědčení ze základní školy i z předmětů jako je výtvarná a rodinná výchova. A ač jsem tehdy i později aktivně a velmi ráda a často sportovala, z tělesné výchovy jsem jedničku nedostala nikdy. Hodnotil se čas, za jaký vyšplháme po tyči, výška skoku, jeho délka, hod do dálky, sprint. V sedmé třídě jsem dostal čtyřku z fyziky – předmětu, který mě jako jeden z mála bavil a který jsem později vystudovala na přírodovědecké fakultě.

Myslím, že možnosti pro můj postoj ke škole byly dvě:

  • více se snažit. Tuhle možnost jsem zkoušela od sedmé třídy, kdy jsem se rozhodla, že jednou chci maturitu. Učila jsem se každé odpoledne a celé víkendy.Přesto zaškatulkování bylo tak silné, že mě stálo neskutečné úsilí se dostat na dvojky a i přesto se vždy našel někdo, kdo mi tu trojku napálil, aspoň z té rodinné výchovy
  • změnit svůj postoj k lidem a k učení. Neučila jsem se, co mě bavilo – tehdy především matematika. Musela jsem drtivou většinu času a energie věnovat tomu, co mě nebavilo a nešlo mi, abych si vylepšila skóre. Učitel nebyl partner. Byl to někdo, kdo mě stále soudil, odsuzoval. Nehodnotila se snaha ani čas, který jsem tomu věnovala. Za příklad jsem dostávala spolužáky, kterým to šlo samo.To nezlepšilo můj vztah ani k nim. Učitel pro mě přestal být autoritou a parťákem – někým, kdo mi chce pomoci a je na mé straně. Cítila jsem to jako my proti nim.

Na střední škole jsem si to kompenzovala. První ročník jsem věnovala tomu, dostat se do škatulky šprta a to se mi taky povedlo. Další tři roky jsem se vezla na této pověsti.  Hlásila jsem se školní olympiádu ve všech předmětech, i těch, které mě nebavily. Proč? Chtěla jsem být nejlepší. A když jsem byla, pomalu se mi vracela 9 let ztracená sebeúcta. Šla jsem z extrému do extrému. Chodila jsem se koukat na školní nástěnku, na svůj „pomník slávy“. Mé jméno bylo jako první u výsledků olympiád z matematiky, českého jazyka. Šéfredaktorka školního časopisu. O knihovnu se stará…

Sama sebe jsem začala nacházet až na vysoké. Získala jsem zdravý vztah k hodnocení. Zamilovala jsem si učení a dobrovolně jsem se učila většinu času. Celou středoškolskou matematiku jsem dohnala za první dva semestry.  A to jsem měla na střední z matematiky jedničky – leč nevypovídaly o mému porozumění předmětu, ale schopnosti učit se z písemky na písemku a jistém talentu. Že to nestačí jsem viděla až na vysoké.

Proč zakládám komunitní školu?

Mám pro to tři důvody, z nichž každý jeden by mi pro založení stačil.

První důvod je výše – mé zkušenosti z mého vlastního vzdělávání od základní po vysokou školu. Spousta ztracených let, během kterých jsem se učila s frustrací díky permanentním neúspěchům, ztrátou motivace, učení pro známky, učení bez porozumění a souvislostí. A také díky mé učitelské dráze na střední škole, která trvala 3,5 roku a díky které jsem pochopila, že jednotlivec nezmění systém zevnitř. Že nezbývá, než se přizpůsobit. I tomu, čemu člověk nevěří. A to nechci.

Druhým je mé životní setkání s aplikovanou behaviorální analýzou. Je to vědecká metoda, která nám umožňuje pochopení chování.  Smyslem tohoto studia bylo v mém případě učení mého syna Páti, který má atypický autismus.  I jednoduché věci, které se „normální“, resp. neurotypické děti učí spontánně bez pomoci , bývají pro děti s autismem těžko uchopitelné a musí se je naučit jiným způsobem.  Tím způsobem je efektivní učení a vývoj postupů tohoto učení je desetiletí dlouhý. Základem tohoto učení je motivace dítěte a vytvoření vhodného prostředí. Terapeut, resp. rodič, který nedostává dítě do frustrace během učení. To je asi nejčastější chyba, kterou vídám u rodičů zdravých dětí. Dítě musí mít učení spojeno s úspěchem.  Když jsem měla možnost vidět, jak efektivně lze učit děti s autismem, často s velmi silnou symptomatikou, nechápala jsem nízkou efektivitu a radost během učení u zdravých dětí. Pochopila jsem, že tohle je způsob, jak učit efektivně a zároveň s radostí!

Třetím jsou mé děti! Jsou to úžasná stvoření, která vešla do mého života, a já pro ně chci to nejlepší.  Přeji si vychovat děti, které nikdy neztratí radost z učení a najdou si v životě „to svoje“ , čemu se budou cílevědomě věnovat. Děti, které dokáží spokojeně žít v tomto světě bez ztráty sebe sama. Děti, které dokáží dodržovat pravidla, ale zároveň tvořit nový svět. Děti s vysokou sebeúctou. Samostatné dospěláky, kteří se díky létům budovaného kritického myšlení nenechají manipulovat médii, svým okolím, svým partnerem.

 

Věřím ve svobodné vzdělávání právě proto, že věřím, že takové učení má probíhat celý život! Svoboda je přirozenou součástí procestu učení. Dovolme našim dětem si tuto svobodu uchovat. Jedině tak z nich mohou vyrůst skutečně svobodné bytosti.